top of page
Tento web byl vytvořen v editoru webových stránek od . Vytvořte si svůj vlastní ještě dnes.Začít
.com
... Z východu bylo slyšet funění. Znělo jako umírání dědka a právě tak se blížilo. Sílilo. Poprvé se ozval také kloktavý zvuk, který ještě česká zvířata neslyšela - smích. Praotec Čech se smál úlevou i zklamáním. Došel na konec své cesty. Vždycky toužil uniknout údělu vodního kamene - usazení, a proto se po celé mládí toulal po světě a nepracoval. Nakonec ho ale osud dostihl a on si uvědomil, že nechce umřít bez domova, ve kterém by umíral.
... „Hola hola, škola volá
a my jdeme, mámo táto
ať je zima, nebo bláto
nic nedbáme na závěje
písnička nás rozehřeje!“
... V nedaleké vile se také někdo smál - ředitel Vysoké školy humoru Mistr. Sestra Hyena mu zrovna vyprávěla, že na školu poprvé přijali studenta bez smyslu pro humor a ona že měla přijímací řízení na starost. Vybrala ho z legrace. Mistr miloval Becketta i se vším jeho podivným lidským polozlem a čtvrtzlem, ale nikdy by ho nenapadla taková blbost, jakou spáchala jeho sestra Hyena. Tu přezdívku jí kdysi vymyslel, protože se smála jako hyena, měla dobré trávení, nebyla mlsná a vypadala jako hyena, což nezměnil ani let let, spíš naopak. Podíval se na ni s káravou láskou. Pořád vypadala jako hyena, jenomže už stará, vypelichaná a krotká. Mistrovi svítila alkoholem opojená očka. Člověk bez smyslu pro humor! U nás na škole! Smál se, až prskal. Prskal, až přetékal.
„Dělat přijímací zkoušky pod vlivem je nemoudré, byť pochopitelné, stará Hyeno, moje stará sestro. Přijímací řízení je taky řízení.“
„Já jsem nebyla opilá! To ty jsi opilý!“
... Na VŠH se vyučuje podobným způsobem jako na střední škole. Žáci sedí a učitelé hledají jejich slabiny. Dobří studenti si pořizují každý své vlastní zápisky do pečlivě nadepsaných sešitů, nebo mají v zápiscích nepořádek, ale vše dohánějí přirozenou inteligencí a nadšením pro neformální stránku humoru. Nesnaživci opisují a o referátech většinou referují pomocí plagiátů. Všichni učitelé na pracovišti jsou špičkoví vědci, kteří si už udělali jméno i ve světě.
... Konečně otevřel dveře školy. The Doors to Nirvana. Je zase doma!
... Hrobník si první větu nápisu nejprve zlehka oťukal. Potom ho dotesával dobře mířenými údery dláta. Supi ho pozorně sledovali. „Zde odpočívá Sv. Tomáš, pravý katolík.“ Otravní pozůstalí se seběhli okolo něj a odehnali supy. Studilo ho dláto. Hrob ho tlačil do zadku. Svíčka mu pálila ruku. Píchal ho věnec. To je úroveň - vzpomínat, ještě než je hrobník hotov! A pak to nechají zarůst a ani si nevzpomenou a za pár let abych tesal i jim. Pozůstalí se nemohli dočkat, až bude nápis hotový a pokřikovali na něj čím dál kratší epitafy.
„Stačí napsat: „Tomáš,““ křičela nervózní sestra.
„Nebo Tom,“ překřikovala ji matka.
„Nechte ho pracovat,“ zlobil se na pozůstalé Mistr, autor té slohové práce.
"Humor je nejdůstojnější projev smutku.
Miloš Kopecký
"Agathon jde za svým přítelem Alkibiadem a řekne mu: "Ten otrok, kterého jsi mi včera prodal, zemřel." ‘"Při bozích! Když byl ještě můj, tak si nikdy nic takového nedovolil!"
starořecký vtip
"Dávej si pozor na to, co čteš."
YHVH
... Třeťáci byli třída ukázněného humoru. Na nástěnce jim visely fotografie společensky unavených lidí, u kterých byly naučné nápisy jako „nepij moc.“ Všude se válely papírky s motivačními hesly a s citáty. Na lavicích ležely bible a na nich korány a na nich matematicko - fyzikální tabulky a Komenský. Brejlatý Francimor si právě četl „Humor prochází žaludkem.“ Třeťáci po celou přestávku mlčeli a studovali. Povídali si, jen když si chtěli navzájem poradit. Chodili po třídě pomalu a slušně, ale nejraději vůbec, aby se nerušili. Nedělali zbytečné posuňky. Všichni si cenili ticha a milovali vůni studoven. Cenili zuby v nepřehnaném slušném smíchu. Opájeli se sladkým odérem zažloutlých svazků i voňavou novotou čerstvě vytištěných výtisků.
... „Co můžeš udělat dnes,
to je dáno,"
Krkavcovo přísloví
... Studenti studují v pěti třídách a osmi učebnách, za teplého počasí venku na lavičkách... ti, co se nevejdou na lavičky, vedle laviček na dekách. Všude jsou spousty knih. Většina kabinetů je nepoužitelných, chodby sotva průchodné. Často ani není možné zavřít dveře ve třídě. Knihy přetékají ven do chodby a tvoří v ní papírové morény. Po nedávných problémech se statikou budovy vymyslely uklízečky – knihovnice nové bezpečnostní opatření – každý žák musí mít neustále doma vypůjčených nejméně deset svazků. Jak se dá soudit už ze samotného jejich označení, všechny uklízečky na VŠH jsou původním povoláním knihovnice či archivářky. Bydlí spolu v malém suterénním bytě po školníku Tisoňovi. Nemají samozřejmě čas uklízet obyčejný nepořádek, a proto je buď škola špinavá, nebo jsou prázdniny. Žáci musí s úklidem pomáhat, ale nepomáhají.
... Hektor Hrbol stál na katedře a se slzami dojetí poslouchal čtvrťáky. Před odjezdem jim dal za úkol přeložit složitého Alvareze do Němčiny. Vypořádali se s tím skvěle. Hektor Hrbol pohrdal tím, jak všichni ostatní uměli jen anglicky. Sám uměl německy, řecky a arabsky. Alvarez nemluvil žádným z těchto jazyků, dokonce ani španělsky - o to lépe v nich ale zněl. Hlavně ve slovaspojovací němčině. Každý ze čtvrťáků přeložil jednu Alvarezovu knihu. Naštěstí jsou tenké a písmena v nich velká. Viktor, čtvrťák s intelektem páťáka, dostal za nejlepší práci pochvalu před nastoupenou třídou. Miliardovou zimbabwskou bankovku se smíchem odmítl. Jeho překlad „Samotinké samotné“ nadchl všechny, i konkurenci ve třídě. Po Viktorově práci Hrbol zhodnotil také ostatní a opravdu nemusel užít ani jedno hrubé slovo. Sladká spokojenost sílila.
... "Baculatý mnich vyvolává smích
ostrá jehla vpich
žena hřích
burzovní makléř cenu
Filip Pekař Hrůzaře
a Vodoměrka ženu"
Tuto báseň Horáková našla doma napsanou krví na zrcadle.
„To není krev, milostslečinko, ale rtěnka z téhle pěkné dovozové tuby. Koukám, že tu už žádná nezbyla,“ uklidňoval ji Podřízený. Vyvřískla.
... Ošklivý prezident Václav Václav Zeman ležel na loži a tvářil se jako prezident. Měl zvláštní obličej, tvář nateklou a jako poštípanou od sršní, na ní měl velkou šťavnatou bradavici, odstávaly mu uši a na hlavě mu řídly vlasy. Hlavu věčně nakláněl na jednu nebo na druhou stranu - i v leže dělal ty nakláněcí pohyby připomínající člověka, který se už dvacet let odnaučuje užívat pervitin a má ty divné pohyby pořád v sobě, byť se jejich rychlost už notně zpomalila. Na prezidentově boku se přelévala manželka, nudná a o to znuděnější, jmenovala se jako to štěňátko, Dášenka.
... V uších mu zněla slova, která mu Mistr řekl, když spolu naposledy mluvili.
„Jdi, Františku. Měj se dobře nebo špatně. Vyhazuji tě oficiálně z Vysoké školy humoru. Od teď nemá tvůj život cenu. Vezmi si z hromady ještě jeden dárek na rozloučenou… a vypadni.“
„Nic od vás nechci. Brzy uvidím váš konec, Mistře, a to mi stačí. Není jen jedna životní cesta! Pamatujte si to.“
„Hahaha, najednou by ti ty vtipy šly!“
... „Veselý den, hovádka boží. Nebojte se správné lenosti. Není snadná a pomůže vám vidět nové věci. Ale také nikdy nepodceňujte špatnou lenost! Nezdravá lenost se pozná podle toho, že vám poroučí. Nejlepší je, když jste líní být úplně líní, tehdy jste tvořiví. Zdravá lenost vzniká z nepropracovanosti práce, to humoru svědčí. Bez lenosti můžete na humor zapomenout. Dávejte pozor, když mluvím, kur dopr sak, skoro bych se z vás rozeklel! Lidé posedlí věcmi nemají čas se věcem smát. Nechápejte to jako další trapnou kritiku mířenou proti společnosti. Abych tak řekl, skuteční lidé si udělají na smích čas. Jenom za peníze si můžete vynutit, aby humoristé mlčeli.“
"Lidi nedělají vtipy,
vtipy dělají lidi."
démon Šoltes
... Psaní o psaní
Jsi jenom tady a teď a můžeš úplně všechno
úplně všechno není někdy moc
a moc je úplně všechno.
dělám si legraci.
Je úplněk, je všech nov
dělat si legraci
je všechno.
Ó, čtenáři s velkým Č, jsi svědkem toho, jak Jednotlivec triumfoval nad národem, neboť při psaní VŠH si Ničema užíval s nepřáteli a bojoval s přáteli. Přátelé ho často svedli k radovánkám u hospodských a kavárenských stolů, a také mu pod rukama četli nedokončené texty a snažili se je dokončovat proti jeho vůli. A pak tu byli ještě ti nejhorší, kdo nebyli přátelé ani nepřátelé! Početní zbyteční lidé úspěšně přežívali všude kolem něho a rušili ho svým nešťastným štěstím. Kdykoliv někde seděl a psal, seděli tam a nepsali. Měl špatný pocit z negramotů a jejich chytrých mobilů, proto vynalezl nenápadnou metodu psaní románů, kdy si zapisoval nápady do telefonu a vypadal přitom jako jeden z nich – jako neškodný chatař. Bál se, že se ho budou lidé ptát: „Co je to za žánr?“, „Kdo ti to vydá?“, „Je ta kniha legální?“, „Neměl bys + nějaká drzá rada…“, „Není to ztráta času?“, „Co na to říkají tvoji rodiče?“ Lidé se totiž tím víc ptají, čím méně je to zajímá.
... Na střeše tanku se odklopil poklopec a z něj někdo energicky vyskočil. Šel ke vchodu do domu.
Za zády se jí ozvalo zaklepání:
„Slečno Antikristý! Otec vás volá. Běžte dolů. Přijel Lucas Vazquez. A neptejte se mě, kdo to je, na schodech jsem to zapomněl.“
„Šup šup,“ řekla si pro sebe a naštvala se na sebe.
„Umyj mi okna, Zachariáši.“
„Ale… mám vařit a…“
„Šup šup.“
Seběhla dolů. Lucas Vazquez byl jeden z nejproslulejších deratizátorů humoristů. Pamatovala si to jméno už od dětství. Často jí o něm vyprávěla matka, která ho obdivovala, jako jiní obdivují největší sportovní hvězdy. Deratizátoři jsou ostří hoši. Příroda je vybavila jen velmi chabým smyslem pro humor a malou intelektuální silou – to spolu přímo souvisí. Nenašli byste mezi nimi žádného Angličana ani žida. Nejlepší z nich obvykle pocházejí z Jižní Evropy, Jižní Ameriky nebo Spojených Států Amerických, kde jsou vtipy slabé a krátké.
... Vzduch byl kalný jako oči alkoholika. Žlutočerné hromady městského sněhu se vršily po obou březích Chrudimky a připomínaly obrázky Josefa Lady. Dokonce i bábu s nůší plnou větví viděli, jak lká, unášena dolů po proudu, s hlavou z vody se vynořující a vzápětí do ní opět ponořující. Vychrchlávala bubliny do vody a zbytečně volala o pomoc. Byla bledá, a přece rudolící. Zmizela jim z dohledu i z doslechu. Zdálo se jim, že v řece zahlédli také spokojeného Ledoborce. Předstírali, že nic neviděli. Otočili se rychle jako špatná stránka a šli zase zpátky do kopce. Cesta zpátky byla ještě horší. Museli stoupat po svahu a stopa, kterou si před chvílí prošlapali, stejně už zase byla zavátá. Znovu zabloudili. Krakonoš začal hystericky křičet.
„Kam vlastně jdeme, Krakonoši?“ Zeptala se Sojka ve špatnou chvíli.
„Zavři už zobák,“ odbyl ji. „Nevím, kam jdeme. Vím jenom, kam chceme jít. Jak už jsem ti říkal několikrát, měli bychom jít na Plochou dráhu. Tak pojďme! „Šup š…“
„Neser mě Krakonoši. Jsi vůdce na nic!“
... Prezidentovi synové Ludvík a Emil si šli ven hrát/číst. Drželi se za ruce. Doprovázeli je čínští a ruští osobní strážci. Prošli kolem Mydlářovského domu, kde nikdy žádný kat nežil, a sešli po slavných Širokých schodech. Malému Ludvíkovi se zdálo, že zaslechl rolničky. Snažil se to říct Emilovi, ale ten neměl na rozhovor s ním čas. Přemýšlel o Vančurově „Rozmarném létu.“ Až dovleče Ludvíka na dětské hřiště, snad si bude moci chvíli číst, zatímco mu bratra budou hlídat ostražité východní gorily. Čtení venku Emil miloval. Byla zima, ale měl rukavice. A právě to se mu nejvíc líbilo - sedět na namrzlé lavičce a číst o rozmarném létu.
Zamířili doleva ke špinavému náhonu, ráji rybářů bahenních ryb. Poblíž se údajně nacházelo dětské hřiště, kde zatím neudeřil tajemný chrudimský vrah, a proto se tu rodiče nebojí pouštět děti z vodítka. Snad si tady Ludvík najde kamarády, se kterými by si mohl, tak tiše, aby Emila nerušil, hrát.
Konečně došli na místo a Emil začal hledat Vančuru v batohu. Ludvík hned skočil na kolotoč a potom na prolézačku a na houpacího dinosaula i na další přiblblé dětské věci. Zvláštní. Byl na hřišti úplně sám a všechna okolní okna byla zatažená. Emil cítil zvláštní zápach. Zápach rozkládajícího se masa, jako by na vás dýchl lev. Ale nenechal se rušit. Usmíval se a četl si. Nikde ani živáčka. V dálce poděšeně kdákaly slepice - kdákaly na balkóně, který patřil někomu kdo věřil, že cena vajíček už zpátky neklesne. Ludvík se houpal a prolézal, ale nepodlézal, točil se, smál se a vřískal jako spokojený papoušek. Vůbec ho nenapadlo obtěžovat bratra, aby si s ním hrál. Ludvík se narodil jako prezidentův nejmladší a už si zvykl na to, že je v podstatě jedináček. Emil měl knihy, Dášenka pana prezidenta, pan prezident sám sebe. Musel si proto umět vystačit sám a pohrát si sám se sebou. Ostatní děti ať si taky hrají samy. A právě to Dášenku zlobilo. Bála se, co z Ludvíka vyroste, zda asociální autista nebo autistický asocialista.
... Přišlo jaro. Světlo. Vánek. Vůně. Slunce lezlo do poupat a roztahovalo je do květů, jako kdyby je zloděj otvíral páčidlem. Smysly nezbedů byly rozechvělé humorem a sexem. Město odpočívalo ve spokojené náladě. Tisíce stromů vrhaly příjemný stín na chrudimské ulice. Chrudim - nejzelenější evropská městopole. Ptáci se mohli uzpívat. Magistr Bakeš a jeho dobrovolníci zkrášlili parky a vyčistili ulice. Nedávno se podařilo vybít všechny špinavé vrkající holuby.
V Chrudimi už opadla hysterie a lid zapomněl na zlého Klauna. Bývalé maminky jeho obětí už mu nevěnovaly jedinou myšlenku. Nových dětí se rodilo tolik, že rodiče zapomínali jejich jména. Mnoho rodin, které dosud byly čtyřčlenné, teď řešilo kuřecí dilema - jak rozdělit kuře na víc než čtyři díly, aby se přitom všichni najedli a hospodyně jen neoblizovaly kosti. Chrudim se už rozrostla na dva miliony obyvatel a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo zastavit.
... Tehdy se na hájovně slavilo. Maminka s tatínkem byli lesní royalisté a Krakonoš jejich vymyté dítě. Celá rodina měla radost z toho, že prezident Václav Václav Zeman zůstane prezidentem i po třetí volební mandát. Krakonoš dostal na jeho počest víc dárků než za celý život narozenin a svátků. Podával se sváteční candát. Když byl Krakonoš starší, často si kladl otázku, jak mohl jeho otec zároveň psát humoristický týdeník a fandit Václavovi Václavovi. Styděl se za to za něj. Matce by se nemohl přiznat, ta ho miluje doteď - pana prezidenta. „Má-li rok čtyři období, má mít čtyři období i pan prezident,“ říkávala.
bottom of page